Jak do města XIV: Na hraně zákona

Po přestávce se k vám vracíme s dalším dílem seriálu o městské cyklistice, v němž se tentokrát budeme věnovat trochu ošemetné záležitosti. Každý ví, že městský cyklista často nedodržuje pravidla silničního provozu. Nakolik je takové porušování pravidel omluvitelné a oprávněné? A za jakých okolností si můžeme dovolit ,,chyby v Matrixu“ opravovat vlastními silami?

Neberte proto tento článek jako návod na to, jak porušovat zákon; spíše zde najdete popis toho, jak se (pokud už předpisy porušujete) lze touto skutečností vyrovnat.

Co je špatně

Úroveň dodržování předpisů je u cyklistů výrazně nižší, než u řidičů motorových vozidel. Je zřejmé, že to má konkrétní důvod, který všichni známe: zákon i infrastruktura řeší cyklisty jen okrajově — v podstatě se omezují na zajištění toho, aby cyklisté (a chodci) většinovým účastníkům provozu co nejméně překáželi. Pokusíme se ale situaci analyzovat trochu podrobněji.

Selhávající znění zákona

Účelem silničního zákona je zajistit maximální bezpečnost a plynulost silničního provozu. Zákon pak konkrétně říká, jaké řešení dopravní situace je vhodné, a jaké ne. Upřesňuje to svými paragrafy — zaměřenými prioritně na automobily a tedy s nedostatečným ohledem na ostatní.

Zákon tak už ve svém znění, pokud jde o lidi na bicyklech, selhává, a to hned třemi způsoby:

1. V některých případech cyklistům přikazuje chovat se nebezpečně nebo neprakticky. Například když stanovuje obecnou povinnost jet co nejvíc vpravo bez ohledu na šířku pruhu, parkující auta, apod.

,,Neumíme, běž pryč!“ (Sdružený signál pro chodce a cyklisty, Rakousko, Vídeň 2003)
2. Zákon a podřízené normy neznají některá pravidla nebo technická řešení, která by umožnila vytvářet pro cyklisty bezpečnější a příznivější infrastrukturu. Například zákon ,,nezná“ společný signál pro chodce a cyklisty, v zahraničí běžný. Norma nezná víceúčelový pruh, který by umožnil vyznačení prostoru pro cyklisty i ve stísněnějších poměrech. Nelze sdílet vyhrazený pruh pro autobusy a cyklisty, což je v zahraničí běžné a populární opatření. Při uspořádání světelné signalizace se směrovými šipkami nelze protáhnout cyklopruh rovně skrz křižovatku, atd.
3. Zákon nezohledňuje šířku dovedností a zkušeností, které může ten který cyklista mít. Přikazuje tak konkrétní chování, které nemusí být u ,,okrajových“ (leč statisticky velmi početných) skupin cyklistů v žádném případě optimální. Zákon například nutí žiletkáře (lidi na závodních silničních kolech) použít smíšenou cyklostezku, ale nedovoluje matce doprovázející své sedmileté děti použít chodník.

Tím, že silniční zákon některá pravidla, pokud jde o cyklisty, definuje nevhodně (nebo je nedefinuje vůbec), se jeho paragrafové znění na některých místech prohřešuje proti svému vlastnímu duchu. Samozřejmě nelze zavrhnout silniční zákon jako celek a z jeho znění si nic nedělat. Nedostatky v zákoně ale cyklistu (a ostatně kteréhokoliv účastníka silničního provozu) v zásadě morálně opravňují jednat v konkrétních případech dle vlastního uvážení, s ohledem na bezpečnost a plynulost provozu.

Když je infrastruktura nevhodná

Je třeba mít na mysli, že silniční zákon, jako sada obecných pravidel, se na silnici v drtivé většině případů realizuje konkrétní, místní úpravou. Tedy řešením pruhů, dopravním značením, obrubníky, zábradlím — vším, co je na ulici (a vzniklo podle nějaké normy). Dobrá místní úprava přispívá k tomu, aby se účastníci silničního provozu chovali jednak bezpečně, a zároveň v souladu s pravidly.

Pražská priorita při řešení uličního prostoru bývá obvykle v pořadí auta — MHD — (dlouho nic) — chodci a cyklisté. V důsledku toho se často vyskytují místa, kde je pohyb chodců a cyklistů řešený pouze formálně; takové realizace pak navádějí k porušování zákona. Týká se to chodců (klasicky nepřítomnost přechodů) i cyklistů (klasicky nutnost jet po chodníku nebo protisměrkou).

Pokud místní úprava vede cyklistu k méně bezpečnému průjezdu, není nesprávné zákon porušit a zvolit bezpečnější alternativu. Když je třeba silnice pro konkrétního cyklistu (vzhledem k jeho schopnostem) příliš frekventovaná, je zcela opodstatněné, pokud dotyčný zvolí cestu po souběžném chodníku (samozřejmě za předpokladu, že tento chodník není přeplněn chodci, pomalé jízdy a dodržení patřičně ohleduplného chování).

Obdobně, pokud nám opatrné projetí padesáti metrů pusté protisměrky v Šeříkové umožní vyhnout se poskakování mezi auty na křižovatce Újezd, není opět co řešit. Tím se dostáváme k situacím, kdy je průjezd v současnosti bezpečný, ovšem nelze jej legalizovat, ať už kvůli nedostatečnosti zákona, nebo nevůli úřadu, pod který místní úprava spadá. Projíždět takovými místy je sice nezákonné, ale rozhodně to není amorální; naopak, pokud víte, že dané místo obec nebo městská část neřeší, nebo dokonce řešit nechce, považujte jeho projíždění za oprávněný akt občanské neposlušnosti a protivení se byrokratické zvůli. Pochopitelně však musíte — budete-li přistiženi — počítat s možným postihem.

Zbytečně zakázaný průjezd cyklistů v jednosměrné ulici Klánovické v Hloubětíně.

Naopak v Německu (Frankfurt a.M.) není problém dovolit cyklistům obousměrný průjezd i ulicí, o které by nejeden pražský úředník přísahal, že je to vzhledem k šířkovým poměrům, konečné dimenzi vesmíru a vůbec veškerým dalším zásahům vyšší moci naprosto vyloučené a nemožné.

Je třeba ještě poznamenat, že často oba efekty (tj. špatná infrastruktura a nedokonalý zákon) koexistují: postupným vývojem vzniklé obtížné místo nelze kvůli zákonu přestavět, nebo naopak vlivem stávajícího znění zákona (a navazujících norem) nepříliš příjemná místa vznikají.

Vynucené a nevynucené porušování pravidel

V předchozí kapitole se ukázalo, že existuje celá řada důvodů ospravedlnitelného porušování silničního zákona. Porušování pravidel provozu vynucené výhradně nevhodnou infrastrukturou a nedokonalým zněním zákona je společensky zcela tolerovatelné. Je přitom třeba v každé vteřině rozlišovat mezi porušováním zákona vynuceným a svévolným porušováním pravidel nebezpečnou jízdou.

Najít hranici mezi vynuceným a svévolným porušováním předpisů může být poněkud obtížné. Řidiči to mají snazší díky tomu, že pro auta je prostor, který dává zákon a infrastruktura ke společensky neškodnému porušování předpisů velmi úzký, a omezuje se jen na vcelku vzácné případy ničím neodůvodněné ,,buzerace“. Naproti tomu, cyklista se v provozu pohybuje na hraně zákona v podstatě pořád.

Nicméně jisté paralely jsme schopni najít. Stejně, jako jsme ochotní u řidiče pochopit překročení dočasné třicítky, která je tam kvůli odbočení na stavbu, ale ,,pokračuje“ další dva kilometry na zcela běžné silnici, zatímco projetí světel na červenou tolerovat nelze. I cyklista musí rozlišovat. Jistě mu bude tolerováno nesesedání z kola na cyklostezce přerušované pravidelně přechody, pokud tyto přechody cyklista přejede opatrně. A jistě mu nebude tolerován skok z chodníku před kolonu rozjíždějících se aut.

Jak se tedy chovat?

Pokud se rozhodneme najít hranici, po kterou je porušování předpisů cyklistou ještě společensky přijatelné, musíme si uvědomit, že v případě porušení pravidel silničního provozu přebíráme veškerou zodpovědnost za toto jednání. Zde platí naprosto neporušitelná zásada: za každou cenu se musíme vyvarovat toho, abychom vlastní jízdou za hranicemi předpisů vytvářeli pro ostatní nepřehlednou nebo nebezpečnou situaci.

Základním kritériem pro míru našeho chování je tedy bezpečnost, a to jak naše, tak především všech okolo – chodců, dalších cyklistů i motoristů (už jenom to, když přinutíme řidiče prudce zabrzdit, pro něj může znamenat nebezpečí).

Udržení přiměřeně bezpečné jízdy na hranici zákona je třeba nahlížet z několika hledisek:

1. Zdatnost

Jednak je to apriorní bezpečnost jízdy daná zdatností jezdce a kvalitou jízdního kola. Právě tady se ukazuje ono rozpětí dovedností a z toho vyplývajících jízdních stylů. Zatímco pro zkušeného mesíka je do značné míry bezpečné i předjíždění kolony po tramvajovém pásu, pro babičku jedoucí na nákup může být nebezpečné i překonání hlavní ulice po přechodu.

Tato míra bezpečnosti je definovaná soustavou člověk-kolo a nelze jí při samotné jízdě nijak výrazně ovlivnit. Je definována tím, kolik máme sil, jak se dokážeme orientovat, jak zvládáme jízdu po nerovném povrchu, jak dokážeme odhadovat dopravní situaci. Ale také tím, v jakém stavu udržujeme své kolo, zda je technicky v naprostém pořádku, jak účinné má brzdy či přilnavé pláště.

2. Předvídavost

Pokud jedeme někudy, kam nepatříme, musíme znásobit svou opatrnost. Musíme být do jisté míry schopní v přiměřené míře předvídat a odvracet také problémové chování jiných. Musíme takříkajíc myslet (a někdy i jednat) také za ostatní. Tím se vracíme ke klasickým zásadám ježdění ve městě. Zkrátka pojedete tak, jako kdyby po vás všichni šli. Konkrétně se to týká zejména:

• Dveří parkujících aut
• Aut vyjíždějících odkudkoliv
• Aut neblikajících při odbočování
• Chodců nekoukajících
• Všeho ostatního, co se hýbe (chodců koukajících, psů, dětí)
• Všeho ostatního, co se nehýbe (sloupů, obrubníků, apod.)

Je to často náročná úloha současného předvídání pohybu mnoha těles — úloha, na které si nebeská mechanika léta láme zuby — ale předvídavý jezdec jí v reálném čase řešit musí.

3. Čitelnost

I cyklista, který porušuje dopravní předpisy pouze tam, kde je to nutné, musí toto nezákonné jednání kompenzovat. Základem je udržení jisté úrovně řádu, který je porušením pravidel formálně narušen. Je na cyklistovi, aby během nepředpisové jízdy narušený řád znovu nastolil a to tak, aby jej všichni spoluúčastníci provozu jednak pochopili, jednak přijali.

Pro pochopení vašeho jednání ostatními je nezbytná čitelná jízda: Tedy takový způsob jízdy, který je pro ostatní předvídatelný i přesto, že právě není v souladu s pravidly silničního provozu.

Pro čitelnou jízdu je zcela zásadní časový faktor. Musíte dát ostatním dostatek času na to, aby pochopili, co se v nejbližších vteřinách chystáte udělat. A musíte počítat s tím, že ne každému to dojde. Pro čitelnou jízdu tak platí několik konkrétních zásad, které jsou pouze rozvedením této myšlenky:

• Dělejte věci včas. Do levé části pruhu se zařazujte v dostatečném předstihu. Nedivočte, neměňte prudce směr a polohu v pruhu, pokud to není nutné.
• Normou je výrazné a včasné ukazování směru. Klidně nad rámec předpisů, když můžete, ukažte klidně při celém průjezdu křižovatkou. Jste čitelnější a tedy ve větším bezpečí.
• Oční kontakt. Dívejte se na řidiče, kývejte, abyste dali najevo, že o něm víte. Řidič to má za sklem těžší, ale občas také zareaguje.
• Význam má i viditelnost kola a jezdce. To znamená správné osvětlení (jako vždy raději víc než míň), reflexní pásky a světlé oblečení, případně vestička. Dobrou viditelností si prodlužujete čas, po který vás řidiči registrují.

4. Ohleduplnost

Pokud se tedy dopouštíte přestupku, musíte dbát nejen na to, aby řidiči chápali, co chcete dělat. Musíte také zajistit, aby ostatní účastníci provozu (nejen řidiči, ale i chodci) přijali vaše jednání jako v dané situaci opodstatněné. Chcete, aby si všichni kolem řekli: ,,Hm, a co jiného tam ten člověk vlastně mohl udělat?“

V městské praxi ohleduplnost znamená zejména neblokování aut za námi (uhnout někdy i za cenu mírného zvýšení rizika), necpat se mezi pruhy tam, kam se nevejdu, neubírání prostoru a nevytváření zmatených situací. Je tedy definována spíš tím, že se vyvarujeme bezohlednosti.

Tato zásada se týká především zdatných a předvídavých jezdců, kteří si technicky mohou ledacos dovolit a často na ohleduplnou jízdu zapomínají. Zvlášť protikladná je pragmatická filosofie, kterou často podvědomě realizuje každý zkušenější jezdec: Za předpokladu, že většina řidičů zareaguje na vaší přítomnost nesprávně, jim nesmí být dopřán čas k tomu, aby nějakou chybu udělali.

Je to praktické, rychlé a do jisté míry bezpečné — a dokonce existují situace, kde je takové jednání správné (například při odvracení nebezpečí). Ale za normálních okolností to je bezohledné a pro ostatní účastníky provozu velmi ponižující. Myslím, že drtivé většině řidičů nevadí drobné porušování pravidel cyklisty; vadí jim, když je cyklisté svou jízdou zmatou, šokují nebo naštvou. Vynervovaný řidič se pak může mstít na jiném cyklistovi. V neposlední řadě tak bezohledná jízda jednotlivců dělá velmi špatné jméno bicyklu ve městě jako způsobu dopravy.

5. Laskavost

Zásada laskavosti je pro nás cyklisty jako pro nejslabší účastníky silničního provozu významnější, než by se zdálo. Mnohá místa můžeme bezpečně projet jen díky laskavosti řidičů — je proto správné jim tuto laskavost vracet.

Zatímco čitelnou a ohleduplnou jízdou cyklista vyrovnává fakt, že ne vždy jezdí podle předpisů, prokazováním laskavostí vnáší do provozu osobní vklad k plynulosti, bezpečnosti a především jisté lidskosti provozu pro všechny, kdo ulici sdílejí.

Mezi základní laskavosti, které nás nic nestojí, ale když je provedeme, potěší všechny kolem nás, patří:

• Děkování. Pokud vám kdokoliv dělá prostor, poděkujte, nic vás to nestojí. Poděkujte chodci, i když jste ho předtím třeba museli prozvonit. Poděkujte mávnutím řidiči, který zpomalil, aby vás neohrozil. Příště třeba někdo poděkuje vám.
• Usnadňujte cestu ostatním. Přesunem do levého pruhu umožníte autobusu vyjet ze zastávky (samozřejmě se předtím musíte podívat dozadu). V křižovatce se řaďte tak, abyste zbytečně nezdržovali (opět, jen pokud to je pro vás bezpečné).
• Pouštějte. Pusťte chodce na přechodu, tramvaj, autobus, nebo i auto, které má potíže odbočit. Pokud pouštíte, musíte to udělat bezpečně a účelně zároveň. Bezpodmínečně se musíte se zařadit do středu jízdního pruhu, aby vaše gesto cti nezdevastovali řidiči motorových vozidel. Musíte také naznačit řidiči za vámi, že budete něco dělat — třeba mávnutím vlevo nebo zdvižením paže. Zpomalujte opatrně, z větší vzdálenosti, aby do vás auta za vámi nenajela: nemáte brzdová světla. A konečně musíte pořádným mávnutím naznačit, že pouštíte: řidiči většinou takové chování od cyklistů nečekají ;-) .
  Samozřejmě nemůžete pouštět vždycky. Je třeba umět ,,číst“ situaci a vidět, kdy takové puštění nebude zbytečné: když nepustí odbočujícího auta v protisměru nebo když jedete příliš rychle, nemusíte se snažit.

Prokazování laskavostí není technicky často jednoduché — ale vyplácí se v tom, že silniční provoz výrazně zlidšťuje.

Jistota ovšem není

Bohužel, ani plné dodržování uvedených zásad nás stoprocentně neuchrání od možného maléru (ať už půjde ,,jen“ o slovní konflikt, nebo o nehodu). Někdy příště se proto budeme zabývat právě řešením problémových situací.

Závěrem

Je patrné, že ke snížení míry cyklistické přestupkovosti nedojde beze změny asi tak desítky ustanovení silničního zákona a z toho vyplývajících úprav patřičných norem pro plánování silniční infrastruktury. Praha se snaží o změnu některých pravidel; bohužel není vůbec jisté, zda uspěje. Cyklistům tak i nadále ještě dlouho zbude přetvářet řád, který na silnicích panuje tak, aby jim nebyl nepříznivý.

Ve městě bychom vždycky měli jasně vědět, zda se právě chováme či nechováme podle litery zákona. To proto, abychom se mohli zachovat v krizové situaci odpovídajícím, defenzivním způsobem.

Je třeba jezdit ohleduplně a pragmaticky. Vědět, co nám kdo může udělat, nedělat nepříjemnosti ostatním. Prostě jezdit podle přirozenosti a zákon, který je v některých bodech zcela mimo kontakt s realitou, brát s rezervou.

Jelikož se jedná o složité téma s mnoha různými možnými úhly pohledu, budeme rádi, když nám svůj názor napíšete v diskuzi pod článkem (nebo alespoň hlasujete v anketě v levém sloupci webu).