Téma dopravy ve městě je možné nahlížet z řady pohledů, ať už rezignovaně, věcně, nebo aktivisticky. Literární licence je pohledem, který na tomto webu zatím nebyl příliš používán. Dlouhé zimní večery mimo sezónu jsou ale dobrou příležitostí k experimentu. Tento a sedm následujících pátků bude tedy na Prahou na kole vycházet na pokračování povídka, napsaná přibližně před rokem redaktorem zdejšího webu a doposud jinde nepublikovaná.

Fikce fantastické literatury bývá považována hlavně za způsob, jak uniknout před nevábnou realitou, jako poslední útočiště slabochů neschopných měnit skutečný svět. Útěk se ale počítá jako akce vedoucí k cíli, pokud se z něj vracíme posíleni.

Přeji příjemné čtení.

Křižovatka

Každý předkládaný příběh v sobě nese otisk skutečných událostí, jak je zanechaly v srdci autora. Veškeré události a postavy zde předkládané jsou nicméně smyšlené a potřebě příběhu jsou přizpůsobeny i detaily popisovaných míst.

1. Nábřeží

Kamera zabírala Petra na pozadí čtyř proudů rychle projíždějících aut. Novinářka produkující toto vydání pořadu Nedej se České televize uváděla diváky do situace:

„Jsme na křižovatce, kde tragicky zahynula aktivistka a velká bojovnice za kvalitní veřejný prostor, Marika Dobrovolná, přáteli přezdívaná Ségra. Po pěti letech se sem vracíme s kamerou a ptáme se: Co se zde od té doby změnilo?“

Petr spolkl knedlík, který se mu vytvořil v krku, a nadechl se k delšímu proslovu: „Za těch pět let se s touhle křižovatkou nestalo vůbec nic. Jedná se o klíčové propojení Hlávkova mostu a Letné, přitom tu není ani bezbariérový přechod pro chodce, ani pro cyklisty možnost napojit se na cyklostezku na mostě. Poté, co zde došlo k té nehodě, se naše sdružení Zelený svět soustavně snažilo křižovatku upravit, magistrát byl ale k našim slovům hluchý. Jediné, co je tu od té doby nové,“ ukázal na bílý bicykl přivázaný ke sloupu elektrického osvětlení, „je tenhle ghostbike – památník zabité cyklistky.“

„Vyšetřování nehody skončilo závěrem, že vina byla na straně Ségry. Zdá se vám to spravedlivé?“

Petrovi změkla kolena: „Promiňte, o tomhle bych nechtěl mluvit.“

Reportérka stopla kameru. „Proč? Já bych tam potřebovala mít taky něco o tom, jak policie považuje za viníka nehody vždycky napřed cyklistu.“

„Tak vám to bude muset říct někdo jiný. Pro mě je to moc osobní.“

„Vy jste spolu tehdy pracovali?“

„Ne!“ odsekl Petr. „My se tehdy měli brát!“

Redaktorka uskočila „Promiňte, omlouvám se, já jsem … nevěděla,“ omlouvala se horečně. Do profesionální pozice se ale vrátila rychle: „Jenom mi tedy řekněte osobně bez kamery, jaký je váš názor na to, že podle vyšetřovatelů vjela do té křižovatky na červenou?“

Petr se otřásl: „To je nesmysl. Ségra jezdila po městě od sedmnácti, v létě, v zimě. Přes tohle místo jezdila poslední dva roky několikrát týdně. Jasně že věděla, že někde může na červenou projet a bude to v pohodě. Ale proboha na téhle křižovatce ne!“ Petr mluvil stále rychleji: „Na červenou jet nemohla, na to to tady znala moc dobře!“ uzavřel rázně.

„Dobrá, necháme to být,“ souhlasila novinářka. „Raději se vás zeptám na ty nerealizované návrhy…“

Televizní štáb odjel. Petr stál na nábřeží a díval se na Maričin ghostbike. Byl to už šestý v pořadí, který sem osobně dal. Jak je to možné, uvažoval, že i když ho sebelíp přidělají a to kolo je prakticky bez ceny, stejně za pár měsíců zmizí. Přitom si byl jistý, že ve šrotu nekončí, i ti nejzpustlejší bezdomovci nocující v přilehlém pochodu Hlávkova mostu věděli, že tenhle zaprášený skelet bicyklu uvázaný k lampě uprostřed křižovatky je pomník neblahé události a báli se k němu byť jen přiblížit. S Technickou správou komunikací došli dávno k tiché dohodě, že se kolo nebude odstraňovat, když bude dobře připevněné k lampě a nebude ohrožovat provoz. Někomu ale přítomnost ghostbiku vadila natolik, že neváhal jednou za čas dát přeřezat řetěz a nechat kolo zmizet. Redaktorka měla asi pravdu, když řekla, že tohle je prokleté místo.

Pohlédl doprostřed křižovatky, na místo osudného střetu. Nemusel se bránit, přišlo to samo. Znovu, po sté a tisící si přehrál scénu, která se mu vracívala v nocích, kdy nemohl usnout, od toho únorového večera, kdy ho seznámili s výsledky vyšetřování. Marika vyjíždí od náměstí a odbočuje doleva. Zprava, z pod mostu se vyřítí osamělé osobní auto. Dojde ke srážce, která odhodí Maričin bicykl patnáct metrů na dělící pás, prakticky tam, kde je teď přivázaný ghostbike. Svědkové žádní. Řidič auta, bezúhonný, zkušený, střízlivý, s milionem kilometrů bez nehody, se zhroutil. Vina byla připsána na místě mrtvé Ségře.

Jeden z nich musel jet na červenou, to mu vysvětlili všichni dopravní odborníci, se kterými o té nehodě kdy mluvil. To se technicky nedá, aby na křižovatce nastal takový stav, v případě poruchy padne nejdřív celočervená a pak se rozblikají oranžové. Proto se mu po sté a tisící vracela pochybnost, že Ségra, která svou zdatnost v jízdě na kole stavěla právě na tom, jak dovedně a přitom bezpečně umí porušovat pravidla, udělala té noci při svých zkušenostech nepochopitelnou, ale statisticky nakonec nutnou chybu: a křižovatka jí za tu chybu udělila trest nejvyšší.

Počkal, až na jeho straně nic nepojede, a přeběhl k šedému kolu. Z kabely vytáhl igelitku a kytici, posbíral kalíšky od svíček, které tu před týdnem zapálili na upomínkovém zakončení critical mass, a nahradil jí několika slaměnkami, které stejně za pár dnů sníh, déšť a výpary mumifikují do podoby pouhého ducha květiny. Stejně to tahle křižovatka nějak dokázala se sebelépe vypadajícím ghostbikem. I když sem dvakrát přivázal kolo, na kterém osobně přijel, tak než zmizelo, nějak samovolně se proměnilo v pouhého ducha bicyklu, bez plášťů, bovdenů, sedla, v ubohou kostru pokrytou vrstvou silničního prachu. Posbíral ještě krabičky od vyhořelých svíček a pár náhodných odpadků, které se zatoulaly do blízkosti kola. Nakonec se zadíval na očištěný ghostbike. Dobře odvedená práce ho poněkud uklidnila. Rozhlédl se, aby přeběhl směrem ke kostelu, když tu jí uviděl.

Stála na hraně vozovky, v místě, odkud na ní vždycky vjížděla Marika. Rozhlédla se, vznesla o několik centimetrů a pak se podivně plavným krokem vydala k němu. Pět vteřin mu trvalo, než si vzpomněl na podobné obrázky: Městský cyklista, když si odmyslíte kolo, se pohybuje velice podobně jako chodec – jen o decimetr výš. Vlnila se přesně tak. Všechny svaly mu změkly a musel se chytit ghostbiku. Do tváře jí neviděl, ale nebylo to nutné, každý pohyb, kterým připlouvala ledovým vzduchem k němu, byl Maričin. Co se stane, až přijede až k němu?

Už se to nedozvěděl. Za zády se mu ozvalo hlasité zahoukání pořádné sirény a zamával s ním vzduchový vír od autobusu projíždějícího zaručeně víc než povolenou padesátkou. Ohlédl se po tom narušiteli. Když se podíval zpět, přízrak už na druhé straně vozovky nebyl.

2. Dana a spol.

„Takže jsi měl vidění za bílého dne.“ Dana se na Petra dívala zkoumavě, věděla, že tohle je záležitost, o které, vzhledem ke svému příchodu do Zeleného světa dva roky po oné nehodě neví spoustu citlivých detailů, které by jí v tuto chvíli pomohly… chovat se, ehm, dostatečně citlivě. V kanceláři seděli ještě její přítel Jen (policista a bývalý streetworker) a Vašek, magistrátní památkář. Dana, jako koordinátorka watchdogového projektu Zeleného světa, je přizvala díky nedávné společné zkušenosti s podobně neuvěřitelným jevem: zhmotněním Srdce Prahy a následným obrácením primátora k lásce k městu.

„Nejde jen o to, co jsem viděl,“ zachmuřil se Petr: „Jde i o to, že mám teď v hlavě nějak víc informací, než jsem měl před tím setkáním.“

„Jako například?“ vybídla ho Dana.

„Jako například to, že Ségra na sto procent jela na zelenou a ten řidič taky.“

„Technicky nemožné,“ podotkl Vašek.

„Proč by to muselo být nemožné?“ zpražila ho Dana. „Potom zkusíme přijít na to, za jakých okolností by to možné bylo. Teď mě ale zajímá,“ umlčela Jena, který si také cosi pochybovačně mumlal, „co ještě víš“ (pečlivě se vyhýbajíc formulaci co ti ten duch řekl).

Petr pominul despekt v Danině hlase a snažil se mluvit co nejvěcněji: „To další, co vím, je fakt, že Ségra potřebuje, abychom tu křižovatku změnili. Je k tomu místu připoutaná a nechce tam mít jenom zaprášenej ghostbike. Dokud to tam bude takové, jako dnes, nebude moct z toho místa uniknout, nebude mít klid – a já s ní.“

Krátký okamžik zaraženého mlčení přerušil první Vašek: „Přece víš, že jsme si na tý křižovatce vylámali zuby už třikrát. Jestli nás chceš znova motivovat, tak je to sice pěkný, ale já už vážně nevím -“

„To stačí,“ utnula ho Dana. „Petře, pořád mám dojem, že jsi nám neřekl všechno.“

„Jestli mi neberete to, s čím jsem začal, nemá smysl pokračovat,“ ušklíbl se kysele Petr.

„Ale my ti to bereme,“ prohlásila Pevně Dana a probodla pohledem jak hlavou kroutícího Jena, tak rameny krčícího Vaška. Oba muži nakonec přikývli: „Bereme,“ zamumlali nepříliš přesvědčivě.

„No-?“ vybídla Dana Petra.

„No, tak teda to poslední. Na té křižovatce leží ještě nějaký další stín, než jen ta vidina Ségry a ghostbike, co se každý půlrok ztratí. Něco daleko závažnějšího, těžšího, kvůli čemu se nepovedlo s tou křižovatkou hnout ani když už na ní byl od města projekt. A právě tenhle stín Ségra vidí jako důvod, proč nemůže pryč.“

„Myslíš jako, že tam něco straší?“ ptala se Dana.

„Asi.“

Dana se usmála. „Tak v tom případě vím přesně, za kdo nám s tím pomůže.“

3. Profesor

„Městská strašidla se v posledních sto letech výrazně proměnila,“ vykládal znalec Prahy Karel Kuhn, čerstvě designovaný vedoucí městského útvaru památkové ochrany, pražskými bezdomovci ovšem přezdívaný jedině jako Profesor. Rázoval si to po nábřeží Ludvíka Svobody, jako by mu nešlo na sedmý křížek a skupinka složená z Dany, Petra, Jena a Vaška mu stěží stačila.

Jen vídal Profesora ještě v prosinci přespávat pravidelně na lavičce v těšnovském parčíku. Teď měl dojem, že Profesorova nová, seriózní magistrátní pozice není vůbec v souladu s metafyzickými nesmysly, které právě vykládá. Shovívavost k nadpřirozeným úkazům se mezi jeho přáteli rozšířila po nedávných podivných událostech, kdy Zelený svět odhalil krádež originálu Langweilova modelu Prahy a zjistil, že si jej ředitel Útvaru rozvoje města Pavel Bezděk pro své potěšení přesunul do sklepa magistrátu. Profesor hrál klíčovou roli v tom, že byl Bezděk zatčen. Nedůslednou českou spravedlnost tehdy nahradilo to, že ředitel dostal v okamžiku zatýkání přímo u modelu smrtelný srdeční záchvat. Od té doby Profesorovi půlka týmu doslova zobe z ruky a věří jak na vyšší spravedlnost, tak na všemožné duchy a strašidla.

Než tohle trochu vyprchá, mínil si Jen ponechat svůj skepticismus pro sebe. Přijal aspoň s povděkem, že se Dana dnes neoděla do žádného z obvyklých modelů od nestátních módních sponzorů, ale zůstala v solidní bundě a zimních kalhotách. Ostatní na tom byli podobně, Kuhn je předem upozornil, že dneska půjde o špinavou práci.

„Určitě si pamatujete ta tradiční pražská strašidla, schovaná v domech, zazděné poklady v Klementinu, zrovna kousek tady u Svatého Petra prý obcházel ohnivý muž. Tahle strašidla vzala za své se ztrátou ducha oněch míst obecně. Co by dělal ohnivý muž na plácku obklopeném namísto měšťanskými domy třemi komerčními budovami a dvěma bankami?“

Já bych věděla, pomyslela si Dana, ale nechala si to pro sebe.

Profesor pokračoval. „Karel Čapek popisuje přerod tradičních strašidel v době rozmachu města před osmdesáti lety. Z vodníků se stali plavčíci, bludičky a rusalky šly k filmu, a tak dále, a tak dále, zkrátka původní strašidla se asimilovala a stala součástí pražské společnosti.“

„A v poslední době?“ nadhodil Vašek.

V poslední době tu máme jev spíš opačný.“ Profesorův hlas potemněl: „Strašidla se stávají symboly lidí, kteří byli ze společnosti vyloučeni. Bezdomovci, přistěhovalci, zoufalci chodící pěšky po magistrále, to jsou strašidla dnešní doby.“

„Prdlajs strašidla,“ odfrkl si Jen. „Jsou jenom lidi, který potřebujou pomoc!“

Profesor pokračoval klidně: „Společenské vnímání těchto okrajových skupin většinovou společností a z toho vyplývající symbolické zasazování archetypů vyloučených skupin do odpovídajících lokalit pomáhá spoluvytvářet personifikace, které za příznivých okolností mohou dosáhnout až hmotné povahy.“

Dana se pokusila si to přebrat: „Chcete říct, že skutečně existují…“

„…duchové spojení s prostory vlastními modernímu městu?“ dokončil za ní profesor. „Dano, jistě že existují a během své bezdomovecké kariéry jsem o řadě z nich slyšel a nějaké i viděl! V Praze se každou noc, co říkám, každý den objevují desítky podivných jevů, znamení, duchů a strašidel, stačí se pořádně rozhlédnout.

Začnu těmi největšími: zjeveními staveb dávno zbořených. Miloš Urban správně připisuje v Sedmikostelí občasnou záři sedmi světel ve středu Karlova náměstí duchu budovy kaple Božího těla stržené před více než dvěma sty lety; nedivil bych se, kdyby byl jako vnímavý autor sám svědkem toho jevu. A dovedete si představit, jakou silou musí emanovat třeba teprve před čtvrtstoletím barbarsky zbořená vstupní hala těšnovského nádraží?! Jen se podívejte,“ ukázal, protože skupina právě došla k Hlávkovu mostu, „tam, vpravo od magistrály, když se pozorně zahledíte, necítíte tu hmotu přímo vystupovat ze sajrajtu a rámusu? Nevidíte tam moderní katedrálu, jimiž nádražní budovy ve své době byly?“

Všichni se poslušně podívali požadovaným směrem. Dana se soustředila na prostor mezi kolonou aut stojící do centra a řadou domů s fasádou zakrytou reklamními plachtami. Rámus byl ohlušující, v mrazivém vzduchu vytvářela auta kouřovou clonu, která se zvolna snášela na Těšnov a Florenc. A v té mlze, kousek před tramvajovou smyčkou, jako by visel prázdný prostor. Dana se podívala pozorněji, vybavila si obrázek haly s monumentálním obloukem a sousoším – a tato budova se nyní formovala v oblacích toxického kouře. To magistrála se najednou zdála nehmotná, hluk aut kamsi zmizel a stará budova Těšnova se objevila v celé své majestátnosti.

Klam trval jen několik sekund, když se Dana podívala potřetí, byla nádražní budova pryč.

„Velmi působivé,“ kývla uznale hlavou, „to jste udělal vy?“

Profesor se usmál: „Vy se, Dano, stále podceňujete. Neříkal jsem už dřív, že těm, kteří současně vědí i věří, jsou otevřená mnohá okna, která jiní nevidí?“

„Neříkal,“ zavrtěla hlavou Dana. „Ale asi máte pravdu. Ostatně vypadá to, že ostatní neviděli ani ň.“
„Tak to mi musíte odpustit,“ obrátil se profesor na zbytek skupinky, „zdá se, že jsem nebyl dostatečně sugestivní.“

„To jste teda nebyl,“ poznamenal chladně Jen.

Profesora ale nerozhodil: „To vůbec nevadí, ještě není všem dnům konec. Teď ale půjdeme přes Hlávkův most a tam nebude slyšet vlastního slova a já bych vám rád řekl něco o tom, co patrně uvidíme tam na druhém, bubenském břehu.

Máme-li se zabývat zjeveními podobným těm, která zažil tady Petr, musíme začít těmi, které jsem nakousl předtím. Na duchy sražených chodců narazíte na desítkách pražských křižovatek, nejděsivější jsou ty, které se transformovaly do obecně viděných podob. Zajímají-li vás spíš cyklisté, pak kromě Petrem potvrzené existence Ségry vím ještě o duchovi krčského přechodu. V té krátké době, než tam dali semafor, strkával své nehmotné kolo po osudném přechodu a strašil řidiče, kteří projížděli příliš rychle. Od doby, co jsou tam světla, sedává na billboardu nataženém přes zábradlí železničního mostu a dívá se, zda někdo nepřechází na červenou. Někteří prohlašují, že vytváří skvrnu ve tvaru cyklisty přesně v tom místě billboardu, kam se před srážkou zakoukal ten nepozorný řidič v levém pruhu.“

„A magistrála má svoje strašidlo?“ zeptala se Dana.

„Ale jistě. Je jím takzvaný chodec na magistrále, pohybující se v noci v prostoru zhruba mezi Muzeem a hlavním nádražím. Někdy přechází od Vinohradské k budově bývalého Federálního shromáždění, co tam dřív býval přechod, častěji se ale zjevuje v klesání ke garážím Slovan, kde se to na té sedmdesátce dá tak pěkně pustit. Existují skazky od taxíkářů potvrzujících, že se tam objevuje skoro vždy mezi půlnocí a druhou hodinou ranní, někteří z nich jím prý i projeli, což byl pro ně otřesný zážitek.

Teď se ale vydáme na křižovatku Vltavská, tam bych očekával nejvýš tři nebo čtyři močeny. Pro ten účel jsem si vzal patřičné vybavení.“ Profesor poodhalil kabát a ukázal na velkou láhev rumu zasunutou do náprsní kapsy. „V létě by byl lepší krabicák,“ zamumlal spíš pro sebe.

„Co jsou to ty ,močeny‘?“ zeptal se Petr.

„Strašidla prochcaných průchodů. Zdržují se v místech, kam slunce nesvítí a kam se chodí močit, vypadají jako ti nejošuntělejší a nejšpinavější bezdomovci, smrdí na sto honů. Ale co je zajímavé, nesnášejí alkohol. Takže jim stačí nabídnout panáka a rozklepou se nebo utečou.“

„Nic takovýho neexistuje,“ kontroval Jen. „Jsou to bajky, které mají základ v dětech, co sem utekly z domovů. Některé ty děti jsou strašlivě bázlivý a současně umějí pěkně utíkat, takže se s nimi pracuje strašně těžce.“

„Tak to ani nevíte, a už s nimi máte zkušenosti,“ přikývl spokojeně profesor. „Budou se nám hodit, rád bych totiž jednu tamní močenu na chvilku chytil a zeptal se jí, co se na té křižovatce vlastně děje.“

Pokračování zde